Naučila jsem se říkat „ne“ bez pocitu viny
Dlongá dobu jsem přijímala každé pozvání, každou prosʾbu, každý úkol navíc – ze strachu, že zklapu někoho, koho mám ráda. Pak jsem si uvědomila, že příliš časté „ano“ vyprázdnilo mé vlastní rezervy. Dnes říkám „ne“ jako akt sebepéče – nezáleží na tom, jak to znie, ale na tom, proč to říkám.
Za má subjektivní pozorování je schopnost odmITí něco, co mě vycer’pává, jedním z největších darů, které jsem si mohla dát. Neznamená to být sobecká – znamená to mít dost energie na ty momenty, kdy opravdu chci říci „ano“.
Přestala jsem reagovat okamžitě na každou zprávu
Okamžité reagování na každou notifikaci vytváří iluzi naléhavosti, která často ani neexistuje. Svyčila jsem si nastavit „tiché hodiny“ – bloky času, kdy jsem neperspektivně dosaˇžitelná. Moje zkušenost ukazuje, že většina zpráv poˇká, a ten malý klid je k nezaplacení.
Energie, kterou věnuji ostatním, musí nejdříve existovat ve mně. Teprve pak ji mohu skutečně sdílet.— Tereza Horáčková, skintoleu
Selektivnost jako forma sebelasky
Naučila jsem se vít, že ne všechny vztahy musí být stejně intenzivní. Některé lidé mi dávají energii, jiní ji odsávají – a to není soud, jen pozorování. Začala jsem vědomě dávat přednost setkáním, která mi přináší radost a obnovu. Můj sociální život se nezmenšil – jen se zkvalitníl.
Krátké přestávky jako záchrana pro introverty
Po každém delším sociálním kontaktu potřebuji čas sama pro sebe. To není sobectví, to je má povaha. Zavedla jsem si pravidlo krátkých „samostátních přestávek“ – pár minut ticha, deště nebo jen hlímeí z okna. Za mých pocítů tyto mikropřestávky výrazně zlepšují kvalitu mého přítomnosti v dalších sociálních situacích.
Informace v tomto blogu vycházejí z otevřených zdrojů a mého osobního zkušenosti. Nenahrazují konzultaci s lékařem. Vždy se poraďte se svým zdravotním odborníkem před jakoukoli změnou životního stylu.